... K. H. Mácha:
Po polích přímých dálných lánů,
po luzích vláčných zelených
uhání psíček, lehký vích,
dalekosáhlým během svým.
V korunách vzrostlých nad jeho hlavou
vítr si pohrává s větvovím.
Viselce tělo tam teskně tlí,
beránky bílé do dálav plavou.
Z odění zeleného už jen cáry
a pohled planý v prázdno plyne,
bezvolně stoupá, kam z lesů páry,
odnášen vánkem bez cíle.
Pro lásku žil a pro ni hyne.
Viléme, Hynku, Jarmile!