... E. A. Poe:
Chladné noci únorové ve hvozdu, jenž Temný slove,
bloudil jsem předlouhé míle, opustiv již dávno dav.
Tu v měsíčním polostínu spatřil jsem, jen na vteřinu,
hostinský dům potemnělý. Sním? Či hlady nejsem zdráv?
Na vývěsním štítě stojí: "Vrahův blaf".
Uvnitř není nikdo více, jeden stolek bez lavice,
slabé světlo jedné svíce halí místnost v tmavý háv.
Cítím zrak, jenž na mne hledí: v nejtemnějším koutě sedí
zchromlý pes, již olysalý, černý vlkodav.
V menu řádek jediný je: Vrahův blaf.
Psisko povědomé zdá se - je to ten, co v mladé kráse
po polích a po lukách se nosil s lesním jako páv?
A ta krčma, věřím tomu, stojí v místech jejich domu,
pomalu tu chátrá v čase, jenž dovršil bědný stav.
To snad okenice skřípou: "vrrahův blaf".
Živé duše však tu není, jenom v kotli cosi pění.
Již jen krůček k rozednění, když jas svíce náhle ztmav".
Průvanem mi kolem očí proletělo pírko sojčí,
co nosíval za kloboukem onen lesník, Jaroslav.
Svíce zhasla. Zlověstné zní: Vrrrahův blaf.
pixy.cz