Na stojánce u odbavovací haly stojí letadlo. Všichni cestující jsou již usazeni na svých místech, čeká se jen na kapitána a druhého pilota. Za chvíli oba piloti konečně vcházejí po zadních schůdkách a razí si cestu uličkou mezi sedadly směrem k pilotní kabině. Vypadá to však, že jsou slepí. Oba mají nasazené černé brýle, kapitán má v ruce bílou hůl a pří chůzi vráží do cestujících po obou stranách, zatímco druhému pilotovi pomáhá najít cestu slepecký pes. Cestující nejprve na tento výjev nijak výrazně nereagují majíce za to, že posádka si zřejmě libuje v kanadských žertících. Za chvíli se však za oběma piloty zavřou dveře kokpitu a chvíli nato je slyšet, jak se nahazují motory a letadlo se začne líně posouvat po letištní ploše směrem ke startovní dráze. V kabině pro cestující se začíná projevovat neklid. Pasažéři si vyměňují zmatené pohledy, ozývá se vzrušený šepot, někteří očima zoufale pátrají po uklidňujícím pohledu stevardky a všichni čekají, že jim někdo podá nějaké vysvětlení. Z reproduktorů se však nic neozývá a palubní personál také jaksi není k dispozici. Letadlo mezitím dorazilo na práh runwaye. Otáčky motorů vystoupily na maximum, stroj se rozjel a začal prudce zrychlovat. Nyní vypukla na palubě skutečná panika. Někteří pasažéři se začali modlit, jíní zděšeně povykují a čím více se letadlo blíží ke konci dráhy, tím jsou výkřiky pasažérů hysteričtější. Nakonec, když už letadlu zbývá méně než padesát metrů dráhy, se hlasy v kabině spojí v jeden zoufalý neartikulovaný výkřik a vzápětí na to letadlo zvedne čumák a odlepí se od země, asi tak pět metrů před bramborovým polem. V kokpitu si druhý pilot zhluboka oddechne a obrátí se na kapitána: “Já ti něco řeknu Karle“, říká a utírá si pot z čela “jednou ti cesťáci řvát nezačnou a všichni se zabijeme!“