Starý Ir leží doma v posteli a umírá. Jak se stále častěji zmítá v agonii blížící se smrti, najednou v jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí, jak se zezdola z kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků.
Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele.
A zatímco se opírá rukama o zeď, došourá se ke dveřím.
Oběma rukama se přidrží zábradlí a s nadlidským úsilím sejde po schodech dolů.
Zde se opře o dveře do kuchyně, aby si odpočal a trochu se vydýchal.
Kdyby byl po smrti, myslel by, že je v ráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka nad lahůdky-desítky sýrových bochánků.
Je to nebe? Anebo je to spíš poslední akt lásky jeho milující ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé a která jej chce naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí?
Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke kuchyňskému stolu. Ale předchozí cesta jej natolik zmohla, že zavrávoral a dopadl na kolena těsně vedle stolu.
Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se otevřely a on skoro cítil na jazyku chuť sýrových bochánků dřív, než některý vložil do úst.
Tak silný zážitek jako by jej vracel do života.
Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou.
"Necháš je být! Ty jsou na pohřeb..!!!"