Do práce jsem jela MHD a jako vždy bylo plno. Zaujala mě skupinka lidí kousek ode mě.
Na čtyřsedadle seděla stará paní a její manžel, naproti nim maminka a její asi 4 - 5 letá
holčička. Obě vyfiknuté jako z posledního modniho časopisu. Maminka minisukni jen o
pár čísel širší než pásek, vysoké podpatky, těsné tričko upnuté na opáleném těle a samý
řetízek a prsten. Byla trochu víc namalovaná, ale i tak ji to slušelo. Kazil ji to jen ten výraz.
Znuděný a znechucený a občasný kradmý pohled po lidech jako by říkal
- "Proboha, fůůůj,kam jsem se to dostala."
Její malá princezna byla oblečená podobně, jen podpatky a malování nahradily roztomilé
culíčky jako střapečky. Kývala nožičkama sem a tam a vypadalo to, že je znechucená stejně, jako její matka. Naproti nim seděli staří manželé, oba se opírali o hůlku, byli skromně schouleni tak nějak do sebe a tichounce si občas něco řekli . Sálala z nich taková ta domácí pohoda, mír a pokora. Seděli, nikoho si nevšímali, jen paní občas vyrušilo kopnutí malé princezny pod koleno.
Nejdřív to bylo jen jakoby náhodně, že se holčička nechtěně dotkla špičkou boty. Čím víc ale stará paní uhýbala, tím víc bylo na holčičce vidět,že kopance jsou cílené. Kývala nohama, kývala, pohled upřený na tvář staré paní a kop - a zase jakoby nic se dívala ven z okna. Stará paní trochu poposedla - a za chvíli znovu. Číhavý pohled a raz, dva, tři - kop.
A zase nenápadný pohled ven. Pořád dokola. Paní už nevěděla, kam s nohama. Snad jenom slušnost ji bránila mamince něco říct a tak se snažila trpělivě vystihnout okamžik výkopu a včas uhnout. Ani lidi kolem neříkali nic. S počtem kopanců se jen úměrně zvyšovalo kroucení hlavou a znechucení obou manželů i ostatních cestujících.. Celé to sledoval i mladík stojící opodál. Měl takové ty široké kalhoty s rozkrokem až u kolen, vytahané triko a čepici s kšiltem dozadu. Žvejkal žvejkačku a občas nezúčastněně zavadil pohledem na onu čtveřici. Pak se zase díval znuděně ven, žvejkal a mlčel. Nedělal nic.
Byl jeden z mála lidí, na kom se nedalo poznat, jestli se baví, nebo je pohoršen. Když už stará paní neměla kam uhnout a holčička se musela svézt skoro až na kraj sedačky, aby si mohla kopnout, neudržel se jeden pán stojící nad nimi a řekl mamince: "Prosím vás, nemůžete jí něco říct?
Nevidíte, co dělá??" Maminka se podívala na pána, pak na svoji princeznu, pohladila ji po vláskách, upravila culíčky a řekla pohrdavě - "Proč bych ji něco říkala? My dětem dopřáváme volnou výchovu." Tou odpovědí šokovala nejenom pána, ale i všechny cestující. Holčička si ještě dvakrát kopla, než autobus dojel k zastávce. Mladík s kalhotama u kolen se líně sebral a procházel skrz ůčastněně kolem čtveřice ke dveřím. Když byl těsně u nich, udála se scéna jako z filmu. Bylo to dílo pár okamžiků. Dokolíbal se pomaloučku k nim, pořád ten nic neříkající výraz, klidně až líně vyndal z pusy žvejkačku a jedním pohybem ji lípnul palcem holčičce doprostřed čela. Takové to- "Ááááá - lup ho tam. Lehkým, ladným pohybem, jako když malíř jedním ťuknutím lípne na svůj obraz tu poslední, významnou tečku. Bez mrknutí oka postupoval houpavě dál k východu, jakoby nic. Maminka zalapala po dechu a vypískla - "No co to děláš magorééé??? Seš blbéééj????" Mladík jen tak líně otočil hlavu zpět a úplně klidně odvětil - "Né,ale naši mě taky dopřávali volnou výchovu... Naschlééé." Vykolébal se ze schodů ven na ulici, ještě se na starou paní usmál do okna a dvěma prsty udělal pozdravný pohyb na čele.
Celý autobus se bavil. A já s ním. Tady v tom případě "volná výchova" přinesla své ovoce a pro všechny to byl takový "borec nakonec".