Dobrodružství na veřejném záchodě (Kronika sepsaná ženou)
Kterákoliv z nás by mohla dosvědčit tento příběh, který napsal sám život.
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička me
brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho
po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce:
"Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda."
Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou
v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka. To bylo před
mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné
tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před explozí. Když "musíš jít"
na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit
trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na
ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině,
kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě
na čůrání. Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli
uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z
kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří
nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který
by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ,
jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky "stíná" hlavu,
jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu "střádala" a z
něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost -
podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš
"pozici"..... Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil -
který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat
službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt
papírem, takže stále udržuješ "pozici", nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly
8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se
lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už
naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat
ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou
pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis před
chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je
opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo
vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš
obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: "OBSAZENOOOO"!!!!!
Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se
snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do
loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che!
Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou
mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj
zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi
TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu
v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha
kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti
máma říká: "To je nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu
mohla chytnout......", tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický senzor záchoda
je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že
se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě
spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou,
která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít
celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna
zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš
je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se
zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na
konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlohý jak
Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila,
jemně řekneš: "Vemte si ho....., možná ho budete potřebovat!!!" a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven
a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal.
"Proč ti to tak dlouho trvalo?" zeptá se tě naštvaně.... "Bál jsem se o tebe..... dokonce
jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!". A tohle je přesně ta
chvíle, kdy ho pošleš do "hajzlu!".
Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít
veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.