Seděla jsem v čekárně svého nového zubaře a prohlížela si to tam. Zahlédla
jsem i diplom, který uváděl celé jméno svého majitele. Najednou jsem si
vzpomněla - vysoký, hezký, tmavovlasý kluk stejného jména se mnou chodil
na gympl - už je to nějakých 40 let. Že by to byl tentýž chlapík, na kterého
jsem tehdy měla tajný zálusk?
Když jsem ho však uviděla, rychle jsem podobné myšlenky zahodila. Tento
téměř plešatý, prošedivělý muž s vrásčitým obličejem, ten byl příliš starý, než
aby mohl tehdy být mým spolužákem. Nebo - že by???
Poté, co mi prohlédl zuby, jsem se ho zeptala, jestli nechodil na gymnázium
Klementa Gottwalda.
"Ano. Ano, chodil jsem tam. Byl jsem jedním z nejlepších," zapýřil se.
"A kdy jste maturoval?" zeptala jsem se.
Odpověděl: "V šedesátém šestém. Proč se ptáte?"
"Tak to jste byl v mé třídě!" Prohlásila jsem nadšeně.
Pozorně si mě začal prohlížet.
A pak se ten hnusný, starý, vrásčitý chlap zeptal: "A co jste učila?"